Nabarvené ptáče: RECENZE

O Nabarveném ptáčeti toho bylo za posledních pár dní napsáno asi tolik, jako o všech českých filmech za pět let. Z rozhovorů s Václavem Marhoulem je cítit úlevu a radost. Prostě to dokázal! Natočil film podle románu, který měl pověst "nezfilmovatelný". Jerzy Kosiński ho napsal v roce 1965 a od počátku budil rozruch. Krom toho, že se provalilo, že nejde o autobiografii, ji značné množství čtenářů kvůli dominanci násilí, agrese a sadismu nedočetlo.

 

Rozruch kolem filmu je pochopitelný. Trvalo dlouhých 25 let, než český snímek znovu zavítal do hlavní soutěže mezinárodního filmového festivalu v Benátkách. A přestože nezískal žádnou z hlavních cen, rozhodně nezapadl. Jeho účast byla sledovanou událostí. A to nejen mezi kritiky.

První novinářské projekce ukázaly, že film vzbudí silné emoce. Kritici předních médií jej nikterak nešetřili, přesto jejich recenze vyzněly příznivě:

„Mimořádné dávky utrpení a sadismu, které jsou divákovi při sledování Nabarveného ptáčete servírovány, vzácně zušlechťuje krása, s jakou jsou představovány.“ 

Variety

„Film diváka připraví nejen o poslední špetku víry v lidi, ale v těch nejkrásnějších záběrech, jaké si lze představit, ji doslova rozdrtí, rozseká a její zbytečky ještě spálí."

Filmstarts.de

„Marhoulovi se povedlo citlivě adaptovat románovou předlohu. Film je nemilosrdnou a krutou reflexí lidské povahy. Jde o téměř tříhodinovou, stále se zesilující přehlídku zla, z níž není úniku. Je to i díky syrovým záběrům kameramana Vladimíra Smutného v panoramatickém formátu, který připomíná mnoho z klasických filmů o druhé světové válce.“

The Hollywood Reporter

Sousloví “Nabarvené ptáče” označuje kdysi oblíbený vesnický zvyk, kdy lidé chytali ptáky, kterým posléze barvili peří těmi nejkřiklavějšími barvami. Takto obarveného ptáčka potom vypustili zpátky mezi jeho druhy. Hejno však nabarvené ptáče už mezi sebe nepřijalo, vždy ho uklovalo v domnění, že se jedná o nepřítele, o cizorodý prvek v jejich hejnu.

 

 

Stejně tak se cítí i hlavní hrdina, který se vždy a všude, díky své zjevné odlišnosti, setkává jen se strachem, opovržením a krutostí. Byl rodiči poslán na venkov, aby zde bezpečně přečkal válku. Teta, u které nalezl útočiště, však nečekaně umírá a on je donucen putovat od vesnice k vesnici. Kvůli tmavým vlasům a hnědým očím je považován za Žida či Roma, symboly nepřátel německé říše. Pověrčiví venkované v něm zase vidí vyslance zla, který k sobě přitahuje smůlu a neštěstí. Trpí hlady, je bit a týrán, často bojuje o holý život a stává se svědkem krutostí, které jsou lidé s obludnou vynalézavostí schopni na sobě navzájem páchat.

Nejedná se o válečný snímek. V příběhu nehrají významnou roli nacisté ani holokaust. Schopnost páchat zlo na sebe vzali jiní.

 

Hned od začátku nepřehlédnete tři věci. Kameru Vladimíra Smutného, Petra Kotlára, který „nesleze“ z plátna a režii Václava Marhoula. Vezměte si - 169 minut dlouhý film, ve kterém se mluví devět minut… Tady prostě 99 procent všeho musíte vyjádřit obrazem, mimikou a scénou. Tady si nikdo nemůže jen tak sednout a začít povídat o tom, jak... a že by.... Tady se mlčí a koná. Což je parádní a bavilo mě to třeba v The Artist (2011). Že je Marhoul frajer vidíme napřiklad ve scéně bujarýho veselý v hostinci. Beze slov každému docvakne, že chlapcův život je jen nekončící boj.

Film je rozdělen do devíti kapitol. Každá vypráví o jedné zastávce v klučinově putování. Násilných scén postupně ubývá. Chlapec dospívá a dostává se do stádia, kdy načerpané životní zkušenosti vedou ke ztrátě zbarveného peří. A po finální scéně můžeme doufat, že není ztracen pro normální život.

Snímek na naše poměry udivuje zahraničním hereckým obsazením. Největší hvězdou je bezesporu Stellan Skarsgård. S Václavem Marhoulem ho pojí přátelské pouto, takže údajně nakázal svému agentovi dát do smlouvy honorář ve výši 100 eur. Stejně jako Skarsgård (Dogville, Melancholia, Nymfomanka) si také Udo Krier (Království, Evropa…) díky filmové spolupráci s Larsem von Trierem může v tomto rozporuplném projektu připadat jako kapr ve vodě. Harvei Keitel (Gauneři, Pulp Fiction, Hanebný pancharti) hodně „točí“ s Quentinem Tarantinem a Barry Pepper může být hrdý na spolupráci se Stevenem Spielbergem (Zachraňte vojína Ryana – 1998) nebo bratry Coenovými (Opravdová kuráž – 2010). Keitel a Sand jsou tady celkem „ukecaní“, takže museli své role zvládnout v novoslovenštině. Východní Evropu zastupují Lech Diblik, Alexej Kravčenko a třeba Júlia Vidrnáková.

 

Z našich luhů a hájů uvidíte Jitku Čvančarovou, v pro mě překvapivé roli, nebo Radima Fialu, který má prý roli snů (kolikrát v životě si zahrajete hajzla, co vyplení celou vesnici?). To takový Pavel Kříž se zde jen mihne, ale jeho postava i v tom krátkém výstupu řekne (doslova) naprosto všechno. Vlastně byste vůbec neměli očekávat jednojmennou hereckou katarzi. Kromě Petra Kotlára, který film táhne (a když se mu něco nepovede, okamžitě se to na scéně projeví…) zde ostatní takzvaně pouze herecky „zaštěkají“. A zatím co postavy, které hrají Udo Krier a Jituš Čvančarová zanechají nesmazatelnou stopu, role Stellana Skarsgårda je snad ze všech nejmenší.

Několik hodin po projekci „je to ještě ve mně“. Vybavuji si scény, přemýšlím. Připomíná mi to Markétu Lazarovou (1967), což je pro Marhoula celkem slušná vizitka. Možná je to tím, že Vladimír Smutný asistoval při natáčení Vláčilových filmů. Možná… Samozřejmě, že Nabarvené ptáče je film pro „náročného diváka“. Užijte si ho, dokud trvá jeho boom. Stojí to za to. A jestli se chystáte do sálu vstoupit s pytlem popcornu a bandaskou Coca-Coly, dejte pozor - mohlo by vám totiž během projekce přestat chutnat.

 

Nabarvené ptáče bude vzbuzovat zvědavost. Hodně lidí bude chtít vidět to, co ještě nevidělo. Nečekejte zázraky. Jde o festivalový a umělecký snímek, který kromě drsných scén, předvádí dokonalou kameru (včetně dlouhých statických záběrů), herecky ždímá herce a výrazně zviditelňuje scénáristu, režiséra a producenta Václava Marhoula. Díky pověsti, která film předchází (u pokladny mají za úkol neinformovaného diváka upozornit na násilí páchaném na dětech) jsem byl připravený na cokoliv. S přáteli jsme se shodli, že to vlastně nebylo tak strašný. Vlastně můžu vyjmenovat několik mnohem drsnějších filmů. Jasně, film vzbuzuje silné emoce. Překvapivě však všechna ta brutalita, pověry či perverze vesničanů a maloměšťáků v sobě ukrývají nadčasové poselství. Šíření xenofobních předsudků a nenávisti bez znalosti faktů se totiž odehrává v každé době.

František Jukl (Fr) hodnotí:80%
Pozitivní i negativní kritiky se shodují, že Nabarvené ptáče je působivé díky dvěma věcem: vyobrazením lidské krutosti a uměním kameramana Vladimíra Smutného. Možná proto, že si o lidském plemenu nedělám žádné iluze, mě celkový výsledek potěšil. Ději dominuje násilí, agrese, sadismus, válka, holokaust a všechny temný stránky lidské přirozenosti, ale já tam vidím onu touhu přežít. Po dlouhé době u nás zase vznikl film, na který můžeme být hrdí. A moc bych mu přál, aby zabodoval na Oscarech.

Reklama

KOMENTÁŘE

Zatím nebyl přidán žádný komentář.