Tenkrát v Americe / Once Upon a Time in America: RECENZE

Sergio Leone nosil celý film v hlavě 12 let. Producentovi ho během 4 hodin převyprávěl obraz po obraze. Až pak klapla první klapka. To znamená, že režisér přesně věděl, jak bude každá scéna vypadat a technická úroveň snímku o tom plně vypovídá. Myslím, že nejsilnější stránkou filmu je právě to, jak Tenkrát v Americe vypadá.

 

Výběr kulis a hudby Ennia Morricone je dokonalý. Ať už se jedná o statickou scénu, která sníma kompozičně krásně rozvrhnutou scénu, ze které sálá dobová atmosféra a po které pobíhají postavy pochybných mravů nebo scény po kterých pluje vzduchem kamera a snímá ulici Ameriky dvacátých, třicátých nebo šedesátých let, do které Leone neváhal vpustit stovky komparzistů.Tahle obrazová vybroušenost a technická stránka filmu spolu se 4 hodinovou stopáží evokuje velkolepost.


A ano, vskutku. O tomto filmu uslyšíte jako o demonstraci všech krásách filmu. Uslyšíte o něm jako o kolosálním dramatu, gangsterské fresce, mistrovkém epitafu, ve kterém Leone skloubil 3 časové linky a vyjadřil mnohost lidských osudů a emocí.

Já viděl Tenkrát v Americe asi pět let nazpátek a nudil mě ten film. V té době jsem přesně nevěděl proč, jelikož jsem si film nedokázal v myšlenkách natolik rozebrat. Jednotlivé scény se mi však vtiskly do paměti (je zajímavé, jak se mi nějaký film i přes celkovou nespokojenost dokáže vrýt do mysli díky své obrazové poetice) a dnes jsem to chtěl rewatchnout.

Věděl jsem, že nyní jsem připravenej docenit jisté aspekty filmu, které dříve ne. Přišlo mi to i vhod před Scorseseho Irishmanem, který se mi též zdá jako celoživotní příběh několika postav vtisklý do 3,5 hodinového dramatu v dokonalém technickém hávu. Jistěže Leone a Scorsese mají odlišné styly, takže jedinou odlišností není to, že Leone De Nira postaršil o 30 let, zatímco Scorsese ho o stejná léta omladil. Přesto jsem si všiml jisté podobnosti těchto dvou filmů.


Dnes, o pět let později, už dokážu říci, proč tohle mistrovské dílo dokáže i nudit.

Je pravda, že gangsterké filmy mají dějové schéma cesty na vrcholu a pádu na dno. Tahle poměrně jednoduchá struktura děje je funkční, ale musí být okořeněna. Opět si vezměme dva filmy Martina Scorsese tohoto ražení: Goodfellas (1990), Wolf of Wall Street (2013). Tyhle dva filmy jsou velmi úderné, plné a zábavné jednotlivými drobnými situacemi ve svém jinak jednoduchém ději. Diváka prostě baví, co se tam děje. Baví ho, co postavy říkaj i jak to říkaj.

 

A přestože to nemusí mít co dočinění s postupem příběhu, tak to mnohé vypovídá o charakteru postav, které si divák tím pádem dokáže oblíbit, páč v nich zpatří jisté kouzlo. Divákovi už jen lze opravdu těžko představit nějakou nepředstavitelnou situaci, nový příběh. Jisté narativy se už jenom variují. Proto dává smysl, zaměřit se na jednotlivé postavy, jichž charakter může být jedním z hlavních taháků filmu. Vždyť filmy jsou o lidech a poutavá postava utáhne celý snímek (Tyler Durden - Klub Rváčů, Arthur Fleck - Joker, Daniel Plainview - There Will be Blood, Lou Bloom - Slídil, Lester Burnham - Americká Krása, Big Lebowski nebo Jack, který staví dům...to je jen několik skvělých příkladů).

Proč o tom ale mluvím?


Jde mi o to, že postavy této Leonovi fresky nejsou zajímavé. Zkrátka nejsou nikterak působivé jak třeba u Scorseseho Mafiánů a jejich osudy mi tedy nemohly nebýt ukradené. Tohle lze považovat za jedno z největších možných selhání, kterého se tvůrci při tvorbě filmu může dopustit. Základními otázkami musí být: "Proč by měly tyto postavy diváka zajímat?" Odpovědí by nemělo být jen to, že se budou pohybovat v nádherných scénériích. Z příběhu Noodlese (De Niro) a Maxe Bercovicze (James Woods) jsem nic nezískal (ostatní postavy nemá ani cenu zmiňovat).

 

Jednak nemají skvěle napsané dialogy a ačkoliv technický scénář je možná vybroušený, tak ten literární je poměrně slabej. Slabej proto, že je roztříštěnej a nedořečenej. Né, že by to muselo být více doslovný. Spíše jisté zvraty nejsou věrohodné a divák je prostě musí akceptovat. Představte si seriál, ze kterého se ztratilo několik dílů. Pro motivy hlavních postav nebyl vytvořen dostatečný podklad a v určitých podstatných bodech jsem nevěřil jejichmotivacím.




Tenkrát v Americe očividně strhlo mnoho diváků. Z hlediska kontextu doby by tomu mělo být přidáno něco k dobru a nemohu filmu odepřít potenciál jisté poutavosti, protože i jeden z těch několika aspektů, které tvoří film, si diváka může udržet, pokud dosahuje špičky. Avšak já, mladiství divák, jenž film bere jako platformu umění, kterou vyhledává jednak kvůli emoční stimulaci a druhak kvůli osobnostnímu obohacení, nemůže být v roce 2019 tímto příběhem nijak dojat. Dobré dílo může být po technické stránce vybroušené jak chce, ale bez nejlepšího možnýho scénáře nedocílí toho, co já od filmu požaduji. Tahle má výpověď a náčrt hlediska, který na filmy aplikuji už čtenáři řekne, co od Once Upon in a America může čekat a jestli má cenu, aby tomu věnoval svůj čas a pozornost.


Viktor Klein hodnotí: 40%
Diváci, kteří to s kinematografií myslí vážně, by tomuhle snímku mohli věnovat ty 4 hodiny ze svého života, protože je to dobrá demonstrace poctivé filmařiny. Škoda jen toho scénáře, který má jednak mezery v narativu a druhak mu chybí větší tah na branku. Film sám o sobě není "must watch" a jistě jsou tu desitky filmů, které člověka obohatí i potěší více, ačkoli si vyžádají méně času. Tenkrát v Americe je jedním z těch filmů, kterým divák musí dát víc, než dají oni jemu.

Reklama

KOMENTÁŘE

Zatím nebyl přidán žádný komentář.