Jak já vždycky žasnu, když koukám na film, který výrazně vyčnívá nad ostatními a přitom baví každou scénou. Robert Eggers se pochlapil. Tedy já nechci schazovat jeho předchozí film The Witch, protože je to horor hodný pozornosti, ale tohle je několikaúrovňový vzestup. The Lighthouse je pro mě jedním z nejlepších filmů roku, protože se mi živě otiskl do mysli.
O naprostou špičku se nejedná jen proto, že narativ působí lehce roztříštěně (což však tolik nevadí, protože to může souznit s psychikou postav). Převážně je škoda, že film nejde tolik do hloubky a tím pádem nemá takový tah na branku, jako třeba letošní Joker, jenž je plnohodnotným psychologickým filmem.
Nebál bych se vytasit označení galerie ve filmu. Film je do velké míry demonstrací obrazů/scén. Jednoduše se musíte chytit toho, že oba strážci majáku (Robert Pattinson a Willem Dafoe) blázní na kusu skály někde uprostřed rozbouřeného moře, oba mají důvod přijít o rozum a tak vám nezbývá, než si užívat jednotlivé scény jejich alkoholem prosáklých vylevů. Ty jsou tím kouzelným (za předpokladu, že kouzlo je ve slovech a obrazech).
Avšak zajisté existují jedinci natolik otupělý po stránce estetického citu a vyžadující film, který jim jasně řekne, o čem je a jak se u něj zrovna mají cítit. Všechno ostatní je pro ně neuchopitelné a tudíž sračkoidní. Těm doporučuji naladit televizní šum, protože právě ten pěkně odrazí jejich nitro.
Už jsem naznačil, že The Lighthouse je vizuální snímek. Obraz je ve čtvercovém formátu a natáčeno bylo na 35mm film s použitím čoček ze třicátých let, aby se docílilo autenticitě doby (zajímavé, že s odstupem času vnímáme dobu skrz techniku, s jejíž pomocí byla zaznamenávána). Technika je jen jednou stranou mince zvané forma. Nestačilo by to, kdyby Eggers neměl každý záběr promyšlený.
Čtenář sám může posoudit kompozici několika screenshotů, jenž jsem k recenze přiložil. Možná se nad tím moc rozplývám, ale během roku vidím desítky filmů a většinu z nich lze snadno zařadit do nějaké kategorie výrazového stylu. Jen pár filmařů je schopno tvořit autorsky a nebo se přizpůsobovat danné látce. Eggers to dokázal a vytvořil vizuálně podmanivou magořinu, na kterou mi bylo radostí se dívat.
V jedný scéně Pattinson zuřivě onanuje nad mořskou pannou, zatímco se mu do představ mísí vzpomínka, jenž ho psychicky tíží a on se jí takovym švihnutím hlavy snaží setřást, vyklopit jí uchem pryč, někam na zem a udělat se nad svým zvrhlým bludem.
Je to skvěle sestříhané, úchylné, absurdní a audiovizuálně působivé.
A co víc - přijde mi to vkusné, ačkoliv jsem četl názor, že je to úchylná artovina, dvou nesympatických postav, které se utápí ve svém delirium tremens.
'
Jen zabedněnec může mávnou nad estetickou věci a odsoudit snímek na základě perverzního obsahu jako "zavrženíhodný sranec". Ostatně svět není jenom o kráse a já oceňuji, když někdo umí zpracovat to, od čeho mnozí odvacují své zraky. Možná už zabíhám někam jinam. Vždyť an druhou stranu lidi jsou jistou perverzí přitahováni. Vše má vícero stran, je umístěno v různém kontextu a nutno soudit jako ojedinělý případ.
Bylo zmíněno: "dvě nesympatické postavy" a ačkoliv to dá rozum, tak to neubírá na atraktivitě filmu. I nesympatické postavy mohou příspět k entertainmentu/zábavnosti díla. Záleží na zpracování. Je pravdou, že divák nedostane možnost, aby se s postavami stotožnil. Nejde o ponor do jejich duší a rozklad duševní rovnováhy pod tíhou různých vlivů. Psychologická linka zde není hlubinná. Přirozeně by si to žádalo vyšší scénáristické nároky.
Pattinson však při interview řekl, že scénář a jednotlivé dialogy jsou poměrně strohé a dávají herci šanci z nich vytáhnout (či snad do nich zasadit) něco navíc.
Musím uznat, že to se mu podařilo.
Je to skvělej herec a už dlouho se různými menšími rolemi snaží zbavit image z Twilightu. V mých očích se mu to plnohodnotně podařilo nyní. Zbytek bude přesvědčen až Batmanem od Reevese a rolí v Nolanově Tenetu.
Willem Dafoe však nezaostává, ačkoliv zde má o trochu méně prostoru. Však je to pan herec a taky tu má scény, ve kterých zazří. Navíc je pohled na jeho alkoholem pokřivenou a vítrem ošlehanou držku vyloženě pamětihodný.
Bavil jsem se, když v jedný scéně proklel kořalkou nadranýho Pattinsona. Ten ho prý sral během natáčení i ve skutečnosti, protože se ožíral a choval jako dobytek. Na druhou stranu si z těch jejich společných vychlastaných večírků na kusu skály upřostřed moře pamatuji hlavně jeho, takže autenticitě bylo dočiněno za dost.
Autenticitě i zábavnosti.
Jak jsem říkal - tenhle film vnímam jako galerii a ačkoliv s postavami nelze sympatizovat, tak se lze bavit jejich chováním, jejich pitkami, jejich přízvukem, jejich vzhledem i jejich progresivním šílenstvím.
KOMENTÁŘE