Tak jsme se konečně dočkali! Pár dní po udílení cen Americké filmové akademie, k nám dorazil nový film režiséra Sama Mendese, tvůrce fenomenální „AMERICKÉ KRÁSY“ (1999), dvou Bondovek (SKYFALL / 2012; SPECTRE /2015), ale také MARIŇÁKA (2005), kterým ukázal, že jeho priority válečného vyobrazování jsou někde jinde. Na rozdíl od Ameriky jsme mu u nás tenhle dramatický pohled na válku v zálivu celkem „žrali“. Teď prý potěší i akčnější publikum. Tedy, alespoň se v to doufalo.
Příběh má reálný základ. Mendesův dědeček, rodák z Trininadu, byl totiž válečným poslem Britů na západní frontě a Sam rád poslouchal jeho příběhy. Odehrává se ve dvou dnech, 6. a 7. dubna 1917, v departementu Pas-de-Calais. Dva mladí britští vojáci mají doručit urgentní rozkaz, který má zachránit 1600 vojáků a (jako bonus) bratra jednoho z nich. Ti se totiž připravují na útok, který by skončil v německé pasti. Chlapci bez zbytečných keců vyrážejí na sebevražednou misi.
Musí přejít přední linií a překonat území nikoho. A pak přes nepřátelské území… Prvních pár stovek metrů je parádních. Napětí, že by se dalo krájet. Pak k tomu během chůze přidávají něco o sobě. Je ticho, jen kroky a slova. A „podprahová“ hudba. To, co o sobě řeknou, vypovídá o jejich vztahu k válce. Mladý Blake je plný elánu, zatímco o málo starší, ale zkušenější a obezřetnější Schofield o něj už přišel. Z jejich chování, slov, snahy a zarputilosti je cítit tíha úkolu. Putují za světla. To má znásobit nebezpečí a pro diváka zase zvýšit atraktivnost, protože může vidět zákopy plný mrtvol, na kterých si pochutnávají krysy, krajinu zpustošenou krátery, všudypřítomné bahno a zátarasy z ostnatého drátu. Když je třeba, hudba zesílí, aby přidala těm hezkým obrázkům na dramatičnosti. Často je to s osudem výpravy nahnutý. Ovšem rozkaz zněl jasně, takže na nějaké zoufalství není čas. Když zástup vyslanců prořídne, dostanou prostor i jiné postavy, ale brzy je to zase jen o jednotlivci. Navíc přichází noc a s ní víc akce.
Cesta je lemována dobrodružstvím, nástrahami a několika příhodami. Hlavně jde ale o to, aby to vypadalo dobře! A ono to vypadá (i zní) opravdu dobře!
Je to zajímavý, poutavý, ale ne strhující. Příběh je jednoduchý, v podstatě jde o to dostat se včas z bodu A do bodu B. Přidanou hodnotu tvoří záchrana 1600 mužů (plus bratra), což je výzva. Očekávat od Mendese dvou hodinovou trmu vrmu, kterou nám naservíroval Steven Spielberg v „ZACHRAŇTE VOJÍNA RYANA“ (1998) je prostě kravina. Akce je málo. Výbuchy, nějaká střelba, jeden pád letadla. Spíš jde o pohled do zákopů, ukázat ten svět a prostředí. Divák je, byť nenásilnou formou, nucen obdivovat všechny ty technický vychytávky, kochat se věrohodností symbolů 1. světové války, a hlavně mít pocit, že všechno je natočené na jeden záběr. Dlouhý záběry totiž mají vsugerovat autentičnost a sílu okamžiku. Nemá smysl se rozepisovat o tom, že jsou parádní. Chce se mi zařvat: „Kameraman je bůh!“ Bohem tedy je Roger Deakins.
Roger Deakins byl (skoro) u všech filmů bratří Coenů. Má 15 nominací na „Oscara“ (proměnil dvě – „BLADE RUNNER 2049“ / 2018 a tu letošní) a každý filmový fanda viděl z více než šedesátky jeho filmů drtivou většinu. V hlavních rolích uvidíte méně známé, ale osvědčené herecké duo George MacKay (válečné drama „Where Hands Touch“ / 2018, seriál 11.22.63 / 2016 nebo komedie PRIDE / 2014) a Dean-Charles Chapman (série „Hra o Trůny“ nebo „Into the Badlands“). Nenechte se nalákat na velká jména jako Colin Firth, Benedict Cumberbatch nebo Mark Strong. Sice hrají důležité osoby, ale jejich role jsou epizodní.
„1917“ je trochu jinak udělaný válečný film. Nejde v něm o krev ani tuny vystřílených nábojů. Má na nás přenést atmosféru z fronty a strach z věcí, které mohou během války nastat. Máme se stát součástí děje, vojáků a jakoby na vlastní kůži pocítit obtížnost jejich cesty a emoce si nechat až na závěr, když je hotovo. Díky kameře, kulisám, hudbě, zvuku… se to daří.
Já ale od filmu čekám víc, než „jen“ technickou dokonalost. Je to komorní válečný drama, které se bude líbit, protože je perfektně provedený, ale je v něm málo akce (většinou jde o souboj muž proti muži), málo emocí. Ne že by mi to bylo úplně jedno, ale třeba dramatický a pocitově parádní závěr ukazuje, že Mendez měl v příběhu i hře na city přitvrdit. Nebo aspoň nechat finále vygradovat nějakou větší válečnou scénou, kterou by na svoji stranu dostal akčnější publikum.
KOMENTÁŘE